Nechci hodnotit, ani mi to nepřísluší, jen vám chci ukázat historii z více úhlů. Pokud vše níže napsáno osloví nějakého dalšího pamětníka, velice ráda přijmu jeho vzpomínku a pohled na část této naší historie.
 

Nejdříve uvádím zápis z obecní kroniky:
Dne 9. července vraceje se v poledne z pole k obědu a přicházeje k drážnímu domku, nastal u Kerbrovky strašlivý výbuch. Trychtýřovitý obrovský sloup černého dýmu do výše 50 metrů a v něm se třepotalo a zmítalo plno trámoví. Doběhl jsem domů, řekl jsem to manželce a již jsem utíkal k továrně, odkud již šla zvěst o výbuchu a jeho obětech. Bylo tam totiž skladiště munice od kapitulační armády a naši vojáci jako pyrotechnici třídili nakládaly a odváželi do Bílého Kostela k zneškodnění tuto munici. Jim k pomoci bylo přiděleno 7 Němců. Celkem patnáct obětí této katastrofy. Osm vojínů Československé armády našlo hrob v hrobě zprofanovaného fašismu. Sedm Germánů stalo se obětí jejich válečných zločinů. Třináct mrtvých poměrně lehko vytaženo, ale jelikož byli hnáty naházeny až za Nisu k čp 198 jakýmsi instinktem veden šel jsem hledat do poměrně malé Nisy a tu z takové tůně, kde jsem spatřil cosi roztřepaného, vytáhl jsem torzo člověka, který měl kol prsou třikrát obtočenu shořelou zápalnou šňůru. Neklamný to důkaz sabotáže. Tolik co očitý svědek tohoto dramatu. Opomenul bych prvou domněnku, že ono torzo prý byl syn továrníka Khuna, který byl partyzány jako fašista ještě s nějakým Rudolfem zastřelen, Khun za malým mostem v továrním objektu zakopán a jehož exhumaci jsem též osobně viděl a to až počátkem června. Rudolf, který byl zakopán u tzv. administrativní budovy, jakož i v okolí se nalézající pohřbenci museli být z nařízení a ze zdravotních důvodů exhumovány a zakopáni na místním hřbitově. K výbuchu v čokoládce dlužno neopomenout, že na rozkaz vojenského velitelství provedena trestní sbírka u německého obyvatelstva, která vynesla přes milion Kč. A kterou převzalo vojenské velitelství proti potvrzení. Neděle 15. července 1945 pět hodin ráno. Vojenský alarm. Všechny cesty podjezdy obsazeny a uzavřeny a provedena čistka a bezodkladná během dopoledne vyhošťovací akce fricků. Přítomni byli i zahraniční žurnalisté, aby viděli jak se s Němci zachází. Vzíti sebou mohli, co unesli nebo uvezli. K disposici měli 10 potahů. Tímto odsunem zůstala všechna hospodářství bez hospodáře a proto bylo nutno, aby revoluční výbor udělal ze starousedlíků a antifašistů jakési nucené údržbářské čety zajišťující do doby, nežli se přihlásí nový osídlenec hospodář nejnutnější potřebu zemědělských prací. Do konce července měla všechna hospodářství nové hospodáře tak zvané národní správce kteří teprve po obdržení dekretu a zapsáním v pozemkové knize stávají se prý majiteli zabraného hospodářství a tím se ruší národní správa.

Tolik zápis z obecní kroniky.

Dále uvádím zprávy ještě žijících očitých svědků exploze v Chotyni dne 9. července 1945:

Mé zážitky exploze v Chotyni
Po válce jsme byli jako školní děti nasazeni k tomu, abychom pomáhali sedlákům se zemědělstvím. A tak jsem byla v den exploze na jednom poli nad lesem, z kterého bylo vidět na část obce a lesní sráz. Najednou – hromobití, strašná rána, zároveň létaly vysoko do vzduchu kusy kamení a byl vidět kouř. Myslela jsem si, že vše vyletělo do vzduchu, celá továrna a oba domy stojící za ní. Seběhla jsem lesem, jak nejrychleji jsem mohla, a mířila jsem k mé sestře a matce. Měly jsme byt v jednom z těch domů, které stály za továrnou a garážemi. Ale nechtěli mě tam pustit. Současně jsem postřehla, že už před továrnou leželi lidé a že bylo vše sneseno na hromadu. Podrobnosti jsem kvůli šoku nemohla rozpoznat. Nejrychleji jak jsem mohla jsem běžela zase lesem nahoru až do té doby, než vedla cesta dolů k domům. Trochu jsem se uklidnila, když jsem viděla, že ty domy ještě stály. Moje matka byla v bytě. Bylo tam něco poškozeného, ale vzhledem k velikosti exploze to nestálo ani za řeč. Moje sestra, které bylo v té době 8 let zrovna absolvovala s utečeneckým dítětem ve starém kočárku procházku v ovocné zahrádce. Jako zázrakem se dětem nic nestalo, ale kus kamene ležel vedle dítěte v kočárku.
K osvětlení polohy obce:
Nisa byla cca 800 m před budovou rozdělena hrází na dvě části. Vlastní řeka odtékala obloukem doleva a tekla pak dále skrz obec. Pravé rameno řeky se nazývalo „tovární příkop“ a vedlo vodu okolo obou domů a továrny k turbíně, neboť elektřina v továrně byla vyráběna vodní elektrárnou. Mezi Nisou a „továrním příkopem“ byl park se stromy, potom zeleninová a ovocná zahrada s velkou loukou, poté zahrady s malinovými keři a třešňovými stromy. Na konec pak vybetonované otevřené odpadní vedení „továrního příkopu“ ke korytu řeky Nisy. Z ovocné zahrady mohl člověk vidět zničené velké garáže. V těchto garážích byla po válce skladována munice, která byla sesbírána v okruhu mnoha kilometrů. Při této akci byli nasazeni čeští i němečtí občané. Němečtí občané měli na rukou červené pásky, byli to mladí němečtí muži, kteří se vrátili z války a jejich rodiče byli registrováni jako antifašisté. Musela to být pro všechny zasažené hrozná krvavá koupel. Především pak také pro rodiče, jejichž synové za sebou konečně nechali tuto hroznou válku a pak přišli o život při této nehodě.
Můj bratranec Franz Kuhn běžel po explozi na ovocnou zahradu, aby se podíval na tuto katastrofu. V té době my bylo 16 let. Mezi garážemi a loukou byl v té době asi cca 3 metry široký „tovární příkop“. Každopádně byl objeven právě tam. Byly mu svázány ruce a nohy a v pozici ležmo na břiše byl mnohokrát nakopnut. Poté byl společně s matkou odvezen a zavřen. (Mimochodem, neměl žádnou možnost dostat se ke garážím, vše bylo přeci zahrazeno). Po propuštění z české vazby byl propuštěn společně s matkou do Bavorska. Můj bratranec Franz Kuhn žil až do své smrti ve věku 51 let v Mnichově. Po prodělaném traumatu velmi trpěl, neboť předtím byl zastřelen jeho otec a on mu musel vykopat před továrnou hrob.
Nákladní vůz vjel před vchod do továrny, muži se zbraněmi, kteří se nacházeli na nákladním voze, seskočili dolů ke dveřím a požadovali pana Khuna. Když přišel, zeptali se česky, jestli je to pan Khun. Poté, co jim přitakal, udeřil ho jeden z těch mužů pažbou zbraně do hlavy a mezitím, co padal na zem, ho zastřelil.
V ten večer, co byl zastřelen vlastník továrny Kuhn, byl zastřelen také občan Emil Rudolf. Bydlel se sestrou v domě těsně před továrnou. Oba byli svobodní a neměli děti. Provozoval ve svém domě malé tkalcovství a jeho sestra měla v Liberci malý módní obchod. Sestra musela pro bratra vykopat hrob. Že to tak skutečně bylo, mohu potvrdit. Náš dvůr se nacházel přesně před továrnou, musely projet kolem našeho dvora, neboť to byla jediná přístupová cesta z obce k továrně. V roce 1945 mi bylo 16 let.
Marianne Schübel, narozená Khun
Berta Pietruschka, narozená Breuer

Od Margit Feldmann, narozená Jäger
Již od roku 1936 jsem bydlela s rodiči v Hoffmannově vile, která patřila Körbrově továrně v Chotyni. Po kapitulaci se v garážích továrny skladovala munice německého Wehrmachtu. Česká skupina obsadila továrnu a hlídala neustále tuto munici. Těch pár lidí, kteří bydleli v obou domech, které patřily k továrně, dostali speciální průkazy a museli se při opouštění či vstupu do prostoru hlásit u hlídače. Musela jsem pracovat u sedláka. Dvakrát až čtyřikrát za den jsem musela projít okolo garáží. A při tom jsem s velkým strachem pozorovala, s jakou lehkovážností vojáci zacházeli s minicí. Hráli s ručním granátem fotbal, házeli si s ostatní municí jako s balony a při tom všem se dobře bavili.
9. 7. 1945 jsme pracovali na poli, které leželo nad vesnicí. Najednou se údolím rozlehla exploze. Běžela jsem hned domů. Moje matka byla nezraněná. Stará paní Worm měla lehké zranění. Jestli tentýž den nebo až den po té, to si již nepamatuji, každopádně jsem se chtěla jít podívat do sousedního domu. V tom vyhnali vojáci Franze Khuna pomocí pažeb a ran z domu. Při explozi přišlo o život 8 Čechů a 7 Němců. Franz Kuhn a jeho kamarád Heinz Ernst byli označeni za pachatele. To byla politická lež. Oba chlapci byli ponižováni a zmláceni do polomrtva. 15. 7. 1945 byli Němci z vesnice pod přísnou kontrolou odsunuti do Saska. Když Heinz Ernst přecházel hranici, stál tam nějaký Rus a zeptal se ho, kdo ho tak zmlátil. Heinz ukázal na českého vojáka. Rus vzal pistoli a zastřelil toho Čecha s poznámkou, že děti se nemlátí. Do dnešní doby jsou oba hoši považováni za pachatele. Oni to ale nebyli. Je jednodušší zakrýt vlastní lehkovážnost politickou lží, než přiznat pravdu. Možná žijí někteří bývalí strážci a budou mít odvahu říci pravdu. Stálo by to nejméně za pokus, je najít.

Od Peter Smollett, Sudety, neděle 15. července 1945
Včera jsem strávil celý den s 518 Němci, kteří šli v prudkém slunci ze Sudet k Sověty obsazenému Německu. Byli tam staří a mladí, muži a ženy, malé děti. Za sebou táhly kárky a dětské kočárky se svými věcmi. Nikdo si nemohl vzít více, než byl schopen unést. Ti nejstarší a nejmladší se mohli vézt na povozech, které byly taženy koňmi. Zbytek musel jít pěšky. Československé stráže je doprovázeli až 12 mílí za hranice. Byl jsem u nich v 5:30, od toho momentu, kdy je československá policie vytáhla z postele a řekla jim, že se musí sbalit a během 3 hodin odejít. Opustil jsem je v 18:00 v Hartavě, Sasko, v sovětské zóně. To, co jsem viděl, byl brzký příklad pro velké stěhování národů, které teď začíná. Češi se rozhodli
2 500 000 Němců vykázat. Začátek je vykonán. Přípravy jsou ukončeny.
Sudetští Němci byly Hitlerova pátá kolona v Československu a jejich agitace vedla k vyhnání ze země. Na základě Mnichovské dohody patřily Sudety, jeden a půl krát větší než Wales, od roku 1938 Hitlerovi. Teď přichází odplata. V mnoha oblastech jsou Němci seskupeni, vybráni a strčeni do transitních kempů. Je jich zhruba 3 000 000 a jsou vidět v celých Sudetech s bílými páskami na rukách, znamení porážky. Ale asi jeden z deseti nosí červenou pásku. To jsou antifašisté, kteří obstáli v předešlých testech. Tuto imunitu si vykoupili aktivním odporem proti Hitlerovi, spoustou let hrozné tvrdosti a utrpení pod nacistickým režimem. Češi se k nim chovali jako k sobě rovným. Naposledy, kdy jsem navštívil město Liberec, to bylo v létě 1938, bylo centrem nacistické agitace a o 3 měsíce později bylo předáno v Mnichově Hitlerovi. Český policejní šéf dr. Benda, se kterým jsem v roce 1938 mluvil, se vrátil včera zase na svém místo. Sedm let se schovával v různých vesnicích v Čechách a na Moravě. Vyprávěl mi, že předešlý týden byl vyhozen muniční sklad v Chotyni. 11 Čechů bylo zabito, a proto byly vyžadovány represe. Jaký druh represí?
Benda řekl: „Když byl zabit českou povstaleckou skupinou vrah Heydrich, zničili Němci kompletně vesnici Lidice. Zastřelili všechny muže, ženy odvezli do koncentračních táborů a děti do sirotčinců. Lidi z Chotyně nám nechtějí říci, kdo vyhodil do vzduchu muniční sklad ve straré Körberově továrně na čokoládu. Proto budou všichni Němci – kromě antifašistů – během tří hodin vykázáni do Německa. Jeďte tam sám a podívejte se, co se tam děje.“
Tak jsem jel do Chotyně. Armáda zatarasila celou vesnici a policie šla od domu k domu a říkala lidem, že se mají sbalit. V 9 hodin ráno se shromáždili a byla jim prohledána zavazadla. Šperky či stříbro si sebou brát nemohli. Peníze si směli vzít. Zeptal jsem se, zda sovětské úřady na druhé straně souhlasí s tím, aby přijali deportované. Odpověď zněla: Hned po vítězství byli Němci z tohoto území bezprostředně odsunuti. Teď jsme se dohodli se sovětskou armádou a s Poláky dále na východ. Musíme jim říci 48 hodin předem, nesmíme posílat zároveň více jak 1 000 lidí a musíme odsunuté vybavit jídlem na 3 dny.
Během pochodu protestovala většina Němců proti tomu, že by někdy něco podnikli proti Čechům. Mezi nimi byl i ředitel Herget, majítel místní strojní továrny. „Nikdy jsem neudělal nic nekalého“, vyprávěl mi. „Vstoupil jsem do nacistické partaje jen proto, abych získal vládní zakázky. Teď jsem vyhnán z mé vlasti a ztratím všechny plody své tvrdé práce.“ Zeptal jsem se ho, co vyráběl během války. „Tajné zbraně“, odpověděl. Jakého druhu? „Jmenovaly se V2, ale bylo mi řečeno, že nebyly moc účinné. Vyrobil jsem jen 2 000 kusů. Co mohu dělat. Pokusím se najít místo jako inženýr v Anglii. Pustí mě tam nebo ne? Jsem přeci utečenec.“ Kolem jdoucí česká stráž řekla: „Vaše produkty jsou tam dobře známé.“
Vyšli jsme v 11 hodin ráno a na hranici jsme došli v 17 hodin. Někteří starší lidé byli mladšími a silnějšími vyhozeni z povozů. Jednou jsem viděl, jak jeden český strážce tlačil kárku za jednoho opožděnce, jednu starou ženu. Neviděl jsem žádného Němce, který by pomáhal druhému Němci.
Jeden český voják mi řekl. „Je to nenáviděný úkol vyhnat Němce. Nikdo z nás to nevidí rád. Ale tito lidé byli 700 let v naší zemi. Obrátili se proti nám vždy, když k tomu měli možnost. Nechceme se k nim chovat, jako se k nám chovali nacisti, ale už je nechceme mít déle v naší zemi.