Nechci hodnotit, ani mi to nepřísluší, jen vám
chci ukázat historii z více úhlů. Pokud vše níže napsáno osloví nějakého dalšího
pamětníka, velice ráda přijmu jeho vzpomínku a pohled na část této naší historie.
Nejdříve uvádím zápis z obecní kroniky:
Dne 9. července vraceje se v poledne z pole k obědu a přicházeje k drážnímu
domku, nastal u Kerbrovky strašlivý výbuch. Trychtýřovitý obrovský sloup černého
dýmu do výše 50 metrů a v něm se třepotalo a zmítalo plno trámoví. Doběhl jsem
domů, řekl jsem to manželce a již jsem utíkal k továrně, odkud již šla zvěst o
výbuchu a jeho obětech. Bylo tam totiž skladiště munice od kapitulační armády a
naši vojáci jako pyrotechnici třídili nakládaly a odváželi do Bílého Kostela k
zneškodnění tuto munici. Jim k pomoci bylo přiděleno 7 Němců. Celkem patnáct
obětí této katastrofy. Osm vojínů Československé armády našlo hrob v hrobě
zprofanovaného fašismu. Sedm Germánů stalo se obětí jejich válečných zločinů.
Třináct mrtvých poměrně lehko vytaženo, ale jelikož byli hnáty naházeny až za
Nisu k čp 198 jakýmsi instinktem veden šel jsem hledat do poměrně malé Nisy a tu
z takové tůně, kde jsem spatřil cosi roztřepaného, vytáhl jsem torzo člověka,
který měl kol prsou třikrát obtočenu shořelou zápalnou šňůru. Neklamný to důkaz
sabotáže. Tolik co očitý svědek tohoto dramatu. Opomenul bych prvou domněnku, že
ono torzo prý byl syn továrníka Khuna, který byl partyzány jako fašista ještě s
nějakým Rudolfem zastřelen, Khun za malým mostem v továrním objektu zakopán a
jehož exhumaci jsem též osobně viděl a to až počátkem června. Rudolf, který byl
zakopán u tzv. administrativní budovy, jakož i v okolí se nalézající pohřbenci
museli být z nařízení a ze zdravotních důvodů exhumovány a zakopáni na místním
hřbitově. K výbuchu v čokoládce dlužno neopomenout, že na rozkaz vojenského
velitelství provedena trestní sbírka u německého obyvatelstva, která vynesla
přes milion Kč. A kterou převzalo vojenské velitelství proti potvrzení. Neděle
15. července 1945 pět hodin ráno. Vojenský alarm. Všechny cesty podjezdy
obsazeny a uzavřeny a provedena čistka a bezodkladná během dopoledne vyhošťovací
akce fricků. Přítomni byli i zahraniční žurnalisté, aby viděli jak se s Němci
zachází. Vzíti sebou mohli, co unesli nebo uvezli. K disposici měli 10 potahů.
Tímto odsunem zůstala všechna hospodářství bez hospodáře a proto bylo nutno, aby
revoluční výbor udělal ze starousedlíků a antifašistů jakési nucené údržbářské
čety zajišťující do doby, nežli se přihlásí nový osídlenec hospodář nejnutnější
potřebu zemědělských prací. Do konce července měla všechna hospodářství nové
hospodáře tak zvané národní správce kteří teprve po obdržení dekretu a zapsáním
v pozemkové knize stávají se prý majiteli zabraného hospodářství a tím se ruší
národní správa.
Tolik zápis z obecní kroniky.
Dále uvádím zprávy ještě žijících očitých svědků exploze v Chotyni dne 9.
července 1945:
Mé zážitky exploze v Chotyni
Po válce jsme byli jako školní děti nasazeni k tomu, abychom pomáhali sedlákům
se zemědělstvím. A tak jsem byla v den exploze na jednom poli nad lesem, z
kterého bylo vidět na část obce a lesní sráz. Najednou – hromobití, strašná
rána, zároveň létaly vysoko do vzduchu kusy kamení a byl vidět kouř. Myslela
jsem si, že vše vyletělo do vzduchu, celá továrna a oba domy stojící za ní.
Seběhla jsem lesem, jak nejrychleji jsem mohla, a mířila jsem k mé sestře a
matce. Měly jsme byt v jednom z těch domů, které stály za továrnou a garážemi.
Ale nechtěli mě tam pustit. Současně jsem postřehla, že už před továrnou leželi
lidé a že bylo vše sneseno na hromadu. Podrobnosti jsem kvůli šoku nemohla
rozpoznat. Nejrychleji jak jsem mohla jsem běžela zase lesem nahoru až do té
doby, než vedla cesta dolů k domům. Trochu jsem se uklidnila, když jsem viděla,
že ty domy ještě stály. Moje matka byla v bytě. Bylo tam něco poškozeného, ale
vzhledem k velikosti exploze to nestálo ani za řeč. Moje sestra, které bylo v té
době 8 let zrovna absolvovala s utečeneckým dítětem ve starém kočárku procházku
v ovocné zahrádce. Jako zázrakem se dětem nic nestalo, ale kus kamene ležel
vedle dítěte v kočárku.
K osvětlení polohy obce:
Nisa byla cca 800 m před budovou rozdělena hrází na dvě části. Vlastní řeka
odtékala obloukem doleva a tekla pak dále skrz obec. Pravé rameno řeky se
nazývalo „tovární příkop“ a vedlo vodu okolo obou domů a továrny k turbíně,
neboť elektřina v továrně byla vyráběna vodní elektrárnou. Mezi Nisou a
„továrním příkopem“ byl park se stromy, potom zeleninová a ovocná zahrada s
velkou loukou, poté zahrady s malinovými keři a třešňovými stromy. Na konec pak
vybetonované otevřené odpadní vedení „továrního příkopu“ ke korytu řeky Nisy. Z
ovocné zahrady mohl člověk vidět zničené velké garáže. V těchto garážích byla po
válce skladována munice, která byla sesbírána v okruhu mnoha kilometrů. Při této
akci byli nasazeni čeští i němečtí občané. Němečtí občané měli na rukou červené
pásky, byli to mladí němečtí muži, kteří se vrátili z války a jejich rodiče byli
registrováni jako antifašisté. Musela to být pro všechny zasažené hrozná krvavá
koupel. Především pak také pro rodiče, jejichž synové za sebou konečně nechali
tuto hroznou válku a pak přišli o život při této nehodě.
Můj bratranec Franz Kuhn běžel po explozi na ovocnou zahradu, aby se podíval na
tuto katastrofu. V té době my bylo 16 let. Mezi garážemi a loukou byl v té době
asi cca 3 metry široký „tovární příkop“. Každopádně byl objeven právě tam. Byly
mu svázány ruce a nohy a v pozici ležmo na břiše byl mnohokrát nakopnut. Poté
byl společně s matkou odvezen a zavřen. (Mimochodem, neměl žádnou možnost dostat
se ke garážím, vše bylo přeci zahrazeno). Po propuštění z české vazby byl
propuštěn společně s matkou do Bavorska. Můj bratranec Franz Kuhn žil až do své
smrti ve věku 51 let v Mnichově. Po prodělaném traumatu velmi trpěl, neboť
předtím byl zastřelen jeho otec a on mu musel vykopat před továrnou hrob.
Nákladní vůz vjel před vchod do továrny, muži se zbraněmi, kteří se nacházeli na
nákladním voze, seskočili dolů ke dveřím a požadovali pana Khuna. Když přišel,
zeptali se česky, jestli je to pan Khun. Poté, co jim přitakal, udeřil ho jeden
z těch mužů pažbou zbraně do hlavy a mezitím, co padal na zem, ho zastřelil.
V ten večer, co byl zastřelen vlastník továrny Kuhn, byl zastřelen také občan
Emil Rudolf. Bydlel se sestrou v domě těsně před továrnou. Oba byli svobodní a
neměli děti. Provozoval ve svém domě malé tkalcovství a jeho sestra měla v
Liberci malý módní obchod. Sestra musela pro bratra vykopat hrob. Že to tak
skutečně bylo, mohu potvrdit. Náš dvůr se nacházel přesně před továrnou, musely
projet kolem našeho dvora, neboť to byla jediná přístupová cesta z obce k
továrně. V roce 1945 mi bylo 16 let.
Marianne Schübel, narozená Khun
Berta Pietruschka, narozená Breuer
Od Margit Feldmann, narozená Jäger
Již od roku 1936 jsem bydlela s rodiči v Hoffmannově vile, která patřila
Körbrově továrně v Chotyni. Po kapitulaci se v garážích továrny skladovala
munice německého Wehrmachtu. Česká skupina obsadila továrnu a hlídala neustále
tuto munici. Těch pár lidí, kteří bydleli v obou domech, které patřily k
továrně, dostali speciální průkazy a museli se při opouštění či vstupu do
prostoru hlásit u hlídače. Musela jsem pracovat u sedláka. Dvakrát až čtyřikrát
za den jsem musela projít okolo garáží. A při tom jsem s velkým strachem
pozorovala, s jakou lehkovážností vojáci zacházeli s minicí. Hráli s ručním
granátem fotbal, házeli si s ostatní municí jako s balony a při tom všem se
dobře bavili.
9. 7. 1945 jsme pracovali na poli, které leželo nad vesnicí. Najednou se údolím
rozlehla exploze. Běžela jsem hned domů. Moje matka byla nezraněná. Stará paní
Worm měla lehké zranění. Jestli tentýž den nebo až den po té, to si již
nepamatuji, každopádně jsem se chtěla jít podívat do sousedního domu. V tom
vyhnali vojáci Franze Khuna pomocí pažeb a ran z domu. Při explozi přišlo o
život 8 Čechů a 7 Němců. Franz Kuhn a jeho kamarád Heinz Ernst byli označeni za
pachatele. To byla politická lež. Oba chlapci byli ponižováni a zmláceni do
polomrtva. 15. 7. 1945 byli Němci z vesnice pod přísnou kontrolou odsunuti do
Saska. Když Heinz Ernst přecházel hranici, stál tam nějaký Rus a zeptal se ho,
kdo ho tak zmlátil. Heinz ukázal na českého vojáka. Rus vzal pistoli a zastřelil
toho Čecha s poznámkou, že děti se nemlátí. Do dnešní doby jsou oba hoši
považováni za pachatele. Oni to ale nebyli. Je jednodušší zakrýt vlastní
lehkovážnost politickou lží, než přiznat pravdu. Možná žijí někteří bývalí
strážci a budou mít odvahu říci pravdu. Stálo by to nejméně za pokus, je najít.
Od Peter Smollett, Sudety, neděle 15. července 1945
Včera jsem strávil celý den s 518 Němci, kteří šli v prudkém slunci ze Sudet k
Sověty obsazenému Německu. Byli tam staří a mladí, muži a ženy, malé děti. Za
sebou táhly kárky a dětské kočárky se svými věcmi. Nikdo si nemohl vzít více,
než byl schopen unést. Ti nejstarší a nejmladší se mohli vézt na povozech, které
byly taženy koňmi. Zbytek musel jít pěšky. Československé stráže je doprovázeli
až 12 mílí za hranice. Byl jsem u nich v 5:30, od toho momentu, kdy je
československá policie vytáhla z postele a řekla jim, že se musí sbalit a během
3 hodin odejít. Opustil jsem je v 18:00 v Hartavě, Sasko, v sovětské zóně. To,
co jsem viděl, byl brzký příklad pro velké stěhování národů, které teď začíná.
Češi se rozhodli
2 500 000 Němců vykázat. Začátek je vykonán. Přípravy jsou ukončeny.
Sudetští Němci byly Hitlerova pátá kolona v Československu a jejich agitace
vedla k vyhnání ze země. Na základě Mnichovské dohody patřily Sudety, jeden a
půl krát větší než Wales, od roku 1938 Hitlerovi. Teď přichází odplata. V mnoha
oblastech jsou Němci seskupeni, vybráni a strčeni do transitních kempů. Je jich
zhruba 3 000 000 a jsou vidět v celých Sudetech s bílými páskami na rukách,
znamení porážky. Ale asi jeden z deseti nosí červenou pásku. To jsou
antifašisté, kteří obstáli v předešlých testech. Tuto imunitu si vykoupili
aktivním odporem proti Hitlerovi, spoustou let hrozné tvrdosti a utrpení pod
nacistickým režimem. Češi se k nim chovali jako k sobě rovným. Naposledy, kdy
jsem navštívil město Liberec, to bylo v létě 1938, bylo centrem nacistické
agitace a o 3 měsíce později bylo předáno v Mnichově Hitlerovi. Český policejní
šéf dr. Benda, se kterým jsem v roce 1938 mluvil, se vrátil včera zase na svém
místo. Sedm let se schovával v různých vesnicích v Čechách a na Moravě. Vyprávěl
mi, že předešlý týden byl vyhozen muniční sklad v Chotyni. 11 Čechů bylo zabito,
a proto byly vyžadovány represe. Jaký druh represí?
Benda řekl: „Když byl zabit českou povstaleckou skupinou vrah Heydrich, zničili
Němci kompletně vesnici Lidice. Zastřelili všechny muže, ženy odvezli do
koncentračních táborů a děti do sirotčinců. Lidi z Chotyně nám nechtějí říci,
kdo vyhodil do vzduchu muniční sklad ve straré Körberově továrně na čokoládu.
Proto budou všichni Němci – kromě antifašistů – během tří hodin vykázáni do
Německa. Jeďte tam sám a podívejte se, co se tam děje.“
Tak jsem jel do Chotyně. Armáda zatarasila celou vesnici a policie šla od domu k
domu a říkala lidem, že se mají sbalit. V 9 hodin ráno se shromáždili a byla jim
prohledána zavazadla. Šperky či stříbro si sebou brát nemohli. Peníze si směli
vzít. Zeptal jsem se, zda sovětské úřady na druhé straně souhlasí s tím, aby
přijali deportované. Odpověď zněla: Hned po vítězství byli Němci z tohoto území
bezprostředně odsunuti. Teď jsme se dohodli se sovětskou armádou a s Poláky dále
na východ. Musíme jim říci 48 hodin předem, nesmíme posílat zároveň více jak 1
000 lidí a musíme odsunuté vybavit jídlem na 3 dny.
Během pochodu protestovala většina Němců proti tomu, že by někdy něco podnikli
proti Čechům. Mezi nimi byl i ředitel Herget, majítel místní strojní továrny.
„Nikdy jsem neudělal nic nekalého“, vyprávěl mi. „Vstoupil jsem do nacistické
partaje jen proto, abych získal vládní zakázky. Teď jsem vyhnán z mé vlasti a
ztratím všechny plody své tvrdé práce.“ Zeptal jsem se ho, co vyráběl během
války. „Tajné zbraně“, odpověděl. Jakého druhu? „Jmenovaly se V2, ale bylo mi
řečeno, že nebyly moc účinné. Vyrobil jsem jen 2 000 kusů. Co mohu dělat.
Pokusím se najít místo jako inženýr v Anglii. Pustí mě tam nebo ne? Jsem přeci
utečenec.“ Kolem jdoucí česká stráž řekla: „Vaše produkty jsou tam dobře známé.“
Vyšli jsme v 11 hodin ráno a na hranici jsme došli v 17 hodin. Někteří starší
lidé byli mladšími a silnějšími vyhozeni z povozů. Jednou jsem viděl, jak jeden
český strážce tlačil kárku za jednoho opožděnce, jednu starou ženu. Neviděl jsem
žádného Němce, který by pomáhal druhému Němci.
Jeden český voják mi řekl. „Je to nenáviděný úkol vyhnat Němce. Nikdo z nás to
nevidí rád. Ale tito lidé byli 700 let v naší zemi. Obrátili se proti nám vždy,
když k tomu měli možnost. Nechceme se k nim chovat, jako se k nám chovali
nacisti, ale už je nechceme mít déle v naší zemi.